Papežova homilie na Tři krále

PAPEŽ FRANTIŠEK

„Viděli jsme, jak se objevila jeho hvězda, a přišli jsme se mu poklonit“ (Mt 2,2): toto svědectví vydávají mudrci obyvatelům Jeruzaléma, když jim oznamují, že se narodil židovský král.

Mudrci dosvědčují, že se vydali na cestu a změnili svůj život, protože na nebi spatřili nové světlo. Nad tímto obrazem se tedy můžeme pozastavit, když slavíme Zjevení Páně v Jubilejním roce naděje; rád bych zdůraznil tři vlastnosti hvězdy, o níž k nám hovoří evangelista Matouš: hvězda je jasná, hvězda je viditelná pro všechny a hvězda ukazuje cestu. Jasná, viditelná pro všechny a ukazuje cestu.

Především je hvězda jasná. Mnozí vládci v Ježíšově době si nechávali přezdívat „hvězdy“, protože se cítili důležití, mocní a slavní. Nebylo to však jejich světlo - žádného z nich -, které mudrcům zjevilo zázrak Vánoc. Jejich lesk, umělý a chladný, výsledek kalkulací a mocenských her, nebyl schopen reagovat na potřebu novosti a naděje těchto hledajících lidí. Místo toho tak učinil jiný druh světla, symbolizovaný hvězdou, která osvětluje a zahřívá tím, že hoří a nechává se stravovat. Hvězda k nám promlouvá o jediném světle, které může každému ukázat cestu ke spáse a ke štěstí: o světle lásky. To je jediné světlo, které nás učiní šťastnými.

Především láska Boha, který se stal člověkem a daroval se nám tím, že obětoval svůj život. A pak, na základě rozjímání, ta, kterou jsme i my povoláni vydávat se jeden za druhého a stát se s jeho pomocí vzájemným znamením naděje i v temných nocích života. Můžeme o tom přemýšlet: Svítíme nadějí? Jsme schopni dávat naději druhým světlem své víry?

Stejně jako hvězda svým svitem vedla mudrce do Betléma, tak i my můžeme svou láskou přivádět lidi, které potkáváme, k Ježíši a dávat jim poznat v Božím Synu, který se stal člověkem, krásu Otcovy tváře (srov. Iz 60,2) a jeho způsob lásky, tvořený blízkostí, soucitem a něhou. Nikdy na to nezapomínejme: Bůh je blízký, soucitný a laskavý. Taková je láska: blízkost, soucit a laskavost. A můžeme to dokázat bez potřeby mimořádných nástrojů a důmyslných prostředků, tak, že naše srdce budou zářit; zářit ve víře, naše pohledy budou velkoryse vstřícné a naše gesta a slova budou plná laskavosti a lidskosti.

Proto, když pozorujeme mudrce, kteří s očima upřenýma k nebi hledají hvězdu, prosme Hospodina, abychom byli jeden pro druhého světlem, které vede k setkání s ním (srov. Mt 5,14-16). Je škoda, když člověk není světlem pro ostatní.

A tak se dostáváme k druhé charakteristice hvězdy: je viditelná pro všechny. Mudrci se neřídí indiciemi nějakého tajného kódu, ale následují hvězdu, kterou vidí zářit na nebeské klenbě. A všimnou si jí; ostatní, jako Herodes a zákoníci, si její přítomnosti ani nevšimnou. Hvězda je však stále tam, přístupná každému, kdo vzhlédne k nebi a hledá znamení naděje. Jsem já znamením naděje pro druhé?

To je důležité poselství: Bůh se nezjevuje výlučným kruhům nebo několika privilegovaným, Bůh nabízí svou blízkost a vedení každému, kdo ho hledá s upřímným srdcem (srov. Ž145,18). Ve skutečnosti často předjímá naše vlastní otázky a přichází nás hledat ještě dříve, než se ho zeptáme (srov. Ř 10,20; Iz 65,1). A právě proto v jesličkách zobrazujeme mudrce s charakteristikami, které zahrnují všechny věkové kategorie a rasy - mladého člověka, dospělého, staršího člověka, se somatickými rysy různých národů země -, abychom si připomněli, že Bůh hledá každého a vždy. Bůh hledá každého. Každého.

A jak dobře nám dělá, když o tom rozjímáme dnes, v době, kdy se zdá, že lidé a národy, ačkoli jsou vybaveni stále mocnějšími komunikačními prostředky, jsou stále méně ochotni si navzájem rozumět a přijímat se a vycházet si vstříc v jejich rozmanitosti!

Hvězda, která na nebi nabízí své světlo všem, nám připomíná, že Boží Syn přišel na svět, aby se setkal s každým mužem a ženou na zemi, ať už patří ke kterékoli etnické skupině, jazyku nebo národu (srov. Sk10,34-35; Zj 5,9), a že stejné univerzální poslání svěřuje i nám (srov. Iz 60,3). To znamená, že nás vyzývá, abychom eliminovali všechny formy selekce, marginalizace a odmítání lidí a abychom v sobě i v prostředí, v němž žijeme, podporovali silnou kulturu přijetí, v níž je přednost dávána otevřenému prostoru spíše než závorám strachu a odmítání; otevřenému prostoru setkávání, integrace a sdílení; bezpečnému místu, kde každý může najít teplo a útočiště.

Proto je hvězda na obloze: ne proto, aby zůstala vzdálená a nedosažitelná, ale naopak proto, aby její světlo bylo viditelné pro všechny, aby dosáhlo do každého domova a překonalo každou bariéru a přineslo naději do nejvzdálenějších a nejzapomenutějších koutů planety. Je na nebi, aby svým velkorysým světlem všem sdělovala, že Bůh se nikomu neodpírá a na nikoho nezapomíná (srov. Iz 49,15). A proč?Protože je Otcem, jehož největší radostí je vidět své děti přicházet domů, sjednocené, ze všech koutů světa (srov. Iz 60,4), jeho radostí je vidět je stavět mosty, čistit cesty, hledat ztracené a nést na ramenou ty, kdo mají potíže s chůzí, aby nikdo nebyl vynechán a všichni měli podíl na slávě jeho domu.

Hvězda k nám promlouvá o Božím snu: aby celé lidstvo v bohatství svých rozdílů vytvořilo jednu rodinu a žilo společně v blahobytu a pokoji (srov. Iz 2,2-5).

A to nás přivádí k poslední charakteristice hvězdy: ukazuje cestu. I to je podnět k zamyšlení, zvláště v kontextu Svatého roku, který slavíme a v němž je jedním z charakteristických gest pouť.

Světlo hvězdy nás vybízí k vnitřní cestě, která, jak napsal Jan Pavel II, osvobozuje naše srdce od všeho, co není láska, abychom se „plně setkali s Kristem, vyznali v něj svou víru a přijali hojnost jeho milosrdenství“ (Dopis všem, kteří budou ve víře slavit Velké jubileum, 29. června 1999, 12). 

Společné putování „je typické pro ty, kdo hledají smysl života“ (srov. bulu Spes non confundit, 5). A my při pohledu na hvězdu můžeme také obnovit svůj závazek být ženami a muži „cesty“, jak byli křesťané nazýváni v prvních dnech církve (srov. Sk 9,2 a paralely).

Kéž nás tak Kristus učiní světly, která na něj ukazují, jako je Maria, velkorysými v darování sebe sama, otevřenými v přijímání a pokornými ve společném putování, abychom se s ním mohli setkat, poznat ho a uctívat ho a odejít od něj obnoveni a přinášet světu světlo jeho lásky.